Rekreační dům Porto Frailis

Cala Goloritzé mě zaujala již před rokem. Její fotografie vévodila úvodníku soutěže iDnes o nejkrásnějšÃ­ pláž a znovu jsem na ni narazil při přípravě letošní dovolené. Chtěl jsem ji tedy navštívit. Bohužel jediné, co jsem se dozvěděl, je, že na pláž Cala Goloritzé se mohu dostat lodí a nebo pěšky. Po zjištění ceny výletu lodí jsme se s Helenou rozhodli pro možnost druhou.
Na radu slečny z recepce našeho kempu jsme vystoupali expedičním vozidlem na náhorní plošinu Golgo (odbočku naleznete u kostela v Baunei, pak stačí sledovat ukazatele na stejnojmennou restauraci). Tam, téměř u konce asfaltové silnice začíná zpočátku nezpevněná cesta a pak pěšÃ­ stezka ku Cala Goloritzé. Vozidlo jsme zanechali ve stínu vzrostlé středomořské borovice ve společností pasoucího se dobytka a pěšky se vydali následovat ukazatele. Po cca pěti stech metrech ve změtí křovisek se nachází oplocené parkoviště u baru. Tady lze nechat svého plechového miláčka za 4 eura na den. Dokonce se zde dá i přenocovat, záležÃ­ na domluvě s majitelem pozemku a baru v jedné osobě. Kus za parkovištěm je již jen poslední tabule s upozorněním, že se nacházíte v chráněné oblasti a je zde vyjmenováno vše co je zakázáno. Následuje poslední patník udávající směr ku Cala Goloritzé. Dále nám nezbylo než se držet vyšlapané stezky, ponejprv do kopce, z jehož vrcholku je vidět na Punta Goloritzé a azurově modré moře. Na kamenech se vyhřívala krásná ještěrka. Chvíli ji pozorujeme, než nás vyrušÃ­ hlučná tlupa neukázněných Němců s Italy v závěsu. Å koda, byla moc pěkná. Necháváme skupince náskok a sestupujeme svým tempem až k pláži. Cestou míjíme zvláštní příbytky, asi útočiště pasáku koz. Vyhaslá ohniště nejsou neobvyklá i přes přísný zákaz rozdělávat ohně. Cesta od auta nám trvala něco málo přes hodinku pohodové chůze.
Pláž je krásná, přesně jako na fotografiích. Drobné bílé oblázky, roztroušené kameny ve vodě, zátoku uzavírající kamenný oblouk. Do nebe jako varovný prst trčící jehlan Punta Goloritzé. Krásné koupáníčko. Okolní skály poskytovaly přirozený stín. Celkový dojem kazí všudypřítomné motorové čluny přivážející nové a nové zvědavce, pach spáleného benzínu, hluk a odpadky. Ano odpadky. Odpadky nejsou na fotografiích vidět a osobně je považuji za největšÃ­ problém. Plná plastová láhev se dolů nese z nutnosti, ale nahoru se již nikdo s ní, byť s prázdnou, nebude tahat. Přes přísný zákaz sem lidi vodí i psy. Jo a hádejte kam všichni chodí na záchod. Přes to všechno jsme si s Helenou Cala Goloritzé užili a dlouhé namáhavé cesty nelitovali. Odpoledne se začalo mračit a vrcholky okolních kopců přes sebe přetáhly peřinu z mraků. Sbalili jsme věci a vydali se na zpáteční cestu, o mnoho náročnějšÃ­ než cestu dolů. Za hodinku a půl jsme byli u auta a vyrazili zpět do kempu.
V sobotu jsme ve společnosti Pavouka a Káči vyrazili k Punta Pedra Longa. Punta Pedra Longa je kamenná věž v blízkosti Baunei. Scenérie této skály omývané blankytně modrým mořem zaujme každého návštěvníka. Ideální místo pro šnorchlování a pro ty odvážnějšÃ­ jsou připraveny vysoké skály s modrou hlubinou pod nimi. Jedinou nevýhodou je přístup k vodě. Ostré kameny řežou do bosých nohou. Spolu s Pavoukem jsme nafoukli "žhéliosku", popadli pádla a vyrazili na dobrodružnou námořní výpravu kolem skal. Kousek od břehu byla voda plná malých červených medúz. Mršky se tady vyhřívaly. Odpoledne je příliv spolu s odpadky připlavil blíže ke břehu. Nastal čas odjezdu.
Tento den jsme se rozhodli otestovat terénní schopnosti našeho expedičního vozidla. Už podruhé během našeho pobytu na Sardinii jsme vystoupali na náhorní plošinu Golgo. Za kostelíkem San Pietro di Golgo pokračuje silnice, pokud tento uježděný prašný pruh půdy lze silnicí nazvat, dále mezi křoviny. Silnice je úzká právě tak na jedno auto, plná kamenů a výmolů. Několikrát zastavujeme a rozmýšlíme, jestli budeme pokračovat. V jednu chvíli jsem dokonce zastavil stranou a vydal se na průzkum pěšky. Hned za první zatáčkou jsem narazil na italský pár se Scénikem. Z legrace kameny zablokovali auto svých přátel, kteří už neměli nervy ničit své auto a pokračovali raději pěšky. Pokud projede Renault Scenic projedu i já s Mitsu. Už bez dalšÃ­ho zaváhání upalujeme dál. No upalujeme. Musíme jet opravdu opatrně. Ačkoliv je Mitsu hodně vysoké auto, je potřeba vyvarovat se velkých kamenů a hlubokých výmolů. Celých patnáct kilometrů jedeme téměř pořád na jedničku. Sardiňané to však tady s pojmem silnice myslí opravdu vážně a v půli cesty na Cala Sisine vybudovali odpočívadlo přímo "ždálničního" typu.
Silnice končí v korytě řeky, která je teď uprostřed léta vyschlá. Mezi divokými oleandry už pěšky pokračujeme až na vychválenou pláž Cala Sisine. Ve stínu borovic se tady krčí malá restaurace. Na pláži je bójkami vyhrazený prostor pro koupání. Brzy zjistíme proč. Uleháme do stínu a odpočíváme. Najednou se k plážÃ­ začnou sjíždět lodní taxi a výletní lodě cestovních kanceláří. Doslova na břeh vyplivnou hordy turistů, každého vybaveného papírovou taškou s obědem v plastikových krabičkách. Hnus. Jsem celý znechucený. Naštěstí si všichni po hodině a půl sbalí své saky paky, nastoupí naloď a odjedou objevovat dalšÃ­ pláž. Po nich zde zůstane jen smrad z výfuků lodí a odpadky. A to vše v srdci národního parku. Masová turistika je mor. Nebýt výletů cestovních kanceláří je taky klid a mír.
Po stejné silnici opouštíme Cala Sisine. Cestou zpět na náhorní plošinu Golgo ženeme před sebou stádo polodivokých prasat, které s kvikotem postupně mizí v křovinách. Až nahoře nám cestu zastoupí důležitě vypadající oslice a s vážným pohledem do okénka navigátora překontroluje náklad. Po jejím souhlasu můžeme pokračovat dále. Už na asfaltové silnici kontrolujeme autíčko a kanystry vody smýváme vrstvy prachu z karoserie.
Na zpáteční cestě se zastavujeme v městečku Santa Maria Navarrese okusit koupání ve stínu zdejšÃ­ saracénské věže. Nakoupit dobrá vínka na večer a taky, jak jinak než na zmrzlinku.
Při večerní výměně zážitků nám Pavouk s Káčou vypráví o úžasné pláži v blízkosti letiště v Tortolí "“ Arbatax. Plán na zítra je tedy jasný.
Marina di San Gemiliano, Tortolí "“ Arbatax, úterý 26. července 2005

Výhodou této veřejné pláže je její vybavení. Bar s terasou, hřiště na plážový volejbal, hřiště na fotbálek, sprchy a záchody. Všech těchto výhod plně využÃ­váme. Stejně nejlepšÃ­ je posedávat v baru, koukat na moře a poslouchat pohodovou muziku :o). Idylku jen občas přerušÃ­ startující letadlo z ranveje, která končí sotva 50m od terasy baru. Přesto si myslím, že tu nejkrásnějšÃ­ pláž expedice Sardegna 2005 jsme našli právě tady.
Golfo di Marinela aneb po deseti letech na místě činu, 28. července 2005

Poprvé jsem byl na Sardinii právě před deseti lety, tehdy ještě s rodiči. Úplně první plážÃ­ byla ta v Golfo di Marinela. Tehdy ještě pláž lemovaly neprostupné křoviska, v kterých tábořili čeští nádražáci a v rohu pláže se krčil jeden hotel. Voda byla nepředstavitelně modrá a čirá. Hloubka začínala skoro u pláže. Dnes je ta samá pláž lemována řadami slunečníků a bary, místo křovin je obrovské parkoviště a čeští nádražáci, jsou-li zde nějací, přebývají v početných apartmánech v okolí. Na chvíli jsme zde s Helenou hupsli do vody. Jaké bylo mé překvapení, když místo očekávané hloubky byla dlouhá uměle vytvořená mělčina. Voda mně sahala sotva po prsa.
Cala Sabina, navždy nejkrásnějšÃ­

Tou nejkrásnějšÃ­ plážÃ­ na Sardinii pro mě navždy zůstane Cala Sabina. Právě tady jsem prožil několikrát své narozeniny, nezapomenutelné západy slunce a romantické okamžiky v náručí moře. Snad proto jsem neměl během expedice Sardegna 2005 odvahu Cala Sabinu navštívit, abych o tyto vzpomínky nepřišel. I když kdo ví, možná je Cala Sabina pořád ještě tou panenskou plážÃ­ bez turistů ...
Sardinské pláže a odpadky

Na závěr si ještě dovolím krátce polemizovat na téma sardinské pláže a odpadky. Odpadky jsou největšÃ­m problémem. Na plážÃ­ch jich nejvíce nechávají právě ti, kteří pláže nejvíce navštěvují. Na základě svého pozorování můžu konstatovat, že zcela běžným jevem je zahrabání nedopalku cigarety do písku, tamtéž taky asi patří zbytky z ovoce, papíry od sušenek atd. Nechovajíc se tak jen místí, ale i turisté z celého světa. O třídění odpadu si lze na Sardinii snad jen číst. Právě proto jsme s sebou na pevninu vezli pytle s plastovými láhvemi, papírem a láhvemi od vypitých vín.

Třetí ze článků věnovaných expedici Sardegna 2005 jsem se rozhodl věnovat sardinským plážÃ­m. Přesto si v úvodu dovoluji uvést strasti, které nás potkaly při výběru cílové destinace jako základního tábora pro podnikání výprav k plážÃ­m našich snů a chronologicky se snažÃ­m navázat na předchozí článek.

Sardinie je ostrov o velikosti asi jako Morava. Jak však vybrat to nejlepšÃ­ místo, kde bychom mohli deset dnů pobývat na jednom místě a přesto bychom každý den mohli zažÃ­vat nové dobrodružství? Jistou představu jsem měl z mých předchozích pobytů na Sardinii, přesto jsem na pomoc povolal turistického průvodce. Jednoho pátečního odpoledne jsem zašel k Bártičovi do obchůdku a po pečlivém výběru jsem zakoupil průvodce řady Rough Guide a cestou z Prahy domů pečlivě studoval. Výběr destinace jsem podřídil i přání Pavouka a Káči, kteří chtěli kameny, skály a odlehlé zátoky. Vybral jsem několik zajímavých míst, poradil se s Internetem a jako cíl našÃ­ cesty vybral okolí městečka Tortolí.
Ačkoli Tortolí ležÃ­ v nížině při ústí řeky Foddeaddu, je obklopeno horami pohoří Gennargentu jehož příkré svahy vytvářejí v zálivu Golfo di Orosei početné odlehlé zátoky a skalnaté výběžky. Místa jako vystřižená z našich snů. Cala Goloritzé, Cala Mariolu, Cala Sisine, Punta Pedra Longa. Tištěný průvodce i články se o těchto místech zmiňují jen velice okrajově. Většinou chybí popis cesty, jak se tam dostat. Už hledání těchto míst bude dobrodružstvím.
Ve středu ráno 20. července se vyloďujeme z útrob trajektu v přístavu Golfo di Aranci. Bez váhání zamíříme na jih. Chvíli užÃ­váme komfortu čtyřproudové téměř dálnice SS131, ale nakonec v městečku Posada sjíždíme na starou dobrou SS125, která lemuje východní pobřežÃ­ Sardinie a někdy je nazývána Sarda Orientale. Projíždíme městečkem Dorgalí, v jehož okolí "“ jak jsme se přesvědčili svými chuťovými buňkami, pěstují a vyrábějí opravdu výborné víno s jemnými bublinkami přirozeného původu. Za Dorgalí začíná pohoří Gennargentu. Stoupáme do hor a rozpálený vzduch nabírá svěžÃ­ podoby. Ze silnice jsou nádherné výhledy na okolní hory. Zastavujeme u jedné z bývalých servisních budov (Cantioniera Bidicolai) a kocháme se krásou, kterou nám nabízí okolní příroda. Jen, co jsme projeli průsmykem Passo di Genna Silana (1017 m.n.m) začínáme klesat k městečku Baunei (480 m.n.m.). Tady se silnice nepředstavitelně zúžÃ­ právě jen na jedno auto, a to ještě se sklopenými zrcátky. Přesto z jedné z mnoha zatáček vyjede v protisměru otlučený autobus. Urychleně se s Mitsu schovávám na "žzápražÃ­" jednoho z domů. Malé zastávky ihned využÃ­vají cestující pro výstup nebo nástup do autobusu. Nikdo si s ničím hlavu neláme.
Dole v údolí na úrovni moře nás vítá Tortolí. Naše první kroky vedou do oficiální informační kanceláře. Chceme načerpat spoustu informací o místech, které nás zajímají a vybrat kemp, kde založÃ­me základní tábor. Doufáme, že vše nám poskytnou právě pouze v informační kanceláři. Jak krutě jsme se zmýlili.
Slečna v informační kanceláři byla milá a ochotná. Uměla plynule anglicky a komunikace probíhala vcelku na úrovni. Celou místnost měla vyzdobenou obrovskými fotografiemi úžasných plážÃ­ a zajímavých míst z celé Sardinie. Bohužel buď nevěděla nebo nechtěla říct jak se k plážÃ­m na fotografiích dostaneme. Neustále opakovala, že je potřeba si zaplatit předražený výlet lodí a nebo najmout lodní taxi. S výběrem kempu nám také neporadila. Zklamáni ji opouštíme. Cestou zpět k autu se z výloh mnoha cestovních agentur na nás smějí dalšÃ­ a dalšÃ­ fotografie a my si zoufáme. Chápeme jejich chování, přece neprofláknou příležitost si vydělat.
Po zbytek dne podle seznamu 'uloupeného' v informační kanceláři objíždíme okolní kempy. Avšak téměř všechny kempy v okolí nabízejí přemrštěné ceny nebo bídné služby. Až na sklonku dne jsme našli jeden příjemný kemp ISCRIXEDDA v Lotzorai. Stavíme stan a jdeme odpočívat na kempovou pláž.
Pláži u kempu říkají Pineta. Snad proto, že je lemována hustým hájem borovic. Pás borovic kolem pláže je již součástí kempu a právě tady jsou ta nejlepšÃ­ místa pro postavení stanu. Bohužel dlouho dopředu rezervována. Vždyť kdo by netoužil relaxovat ve stínku a nechat se chladit větrem od moře, ráno snídat s východem slunce za ostrovem Ogliastra (Isola dell' Ogliastra) a od stanu vběhnout rovnou do moře. Kempová pláž je opravdu jako stvořená pro pobyt u moře. Hřiště pro plážový volejbal, dostatek prostoru pro dovádění s házecím talířem a jiné sporty. Pro nás je bohužel příliš přelidněná a nevhodná pro šnorchlování. Však máme v plánu poohlédnout se jinde.